Nebát se vylézt z ulity

…aneb pár slov o tom, že stoprocentně připravený není člověk nikdy. Dokonce ani v krematoriu. Ne, tohle není můj první blog. A stejně se mi z té ulity nelze úplně snadno. Mám za sebou téměř deset let psaní nejen o historii na stránkách s názvem julca-13.blog.cz. Začínala jsem jako psaní-chtivá puberťačka, ze které se mezitím stala dospělá ženská. S přesvědčením, že jako taková bych měla mít vlastní doménu. Zvlášť vzhledem k tomu, že plánuju knížku.

A teď sedím u počítače a jsem lehce nervózní. Tohle totiž JE první blog, kde uvádím celé své jméno. Doteď jsem na internetu figurovala prostě jako Julča-Frankofilka z Prahy. Jakkoli strýček Google mě stejně odhalil – a že neuhodnete, co vám vyskočí jako první, když do něj celé mé jméno zadáte? Jo, můj starý blog.

Poučení? Možná jste na internetu o dost méně inkognito, než si myslíte.

Víte, do těchhle stránek jsem se vrhla plná nadšení s tím, kolik úžasných, vtipných a napínavých historek a typů na cesty s vámi chci sdílet. Pustila jsem se do grafiky, do vymýšlení prvních článků… a pak mě rozsekala myšlenka…

„Uá, já a historička? Vždyť nemám doktorát!“

Asi vám to přijde jako úplná pitomost. Mně teď už naštěstí taky. Ostatně, k tomu, proč jsem na dotyčný doktorát nešla, jsem měla a mám sakra dobré důvody – ale o nich někdy jindy. Mně totiž v téhle krizové chvilce pomohlo něco úplně jiného. Vzpomínka.

Vzpomínka na holčinu, kterou znám osobně a která napsala historickou knížku. Knížka je fajn, holčina ostatně taky – a přesto se přiznám na rovinu, že mě rozčílila. Moje první myšlenka byla:

„Ona píše o historii?! Vždyť to nemá vystudované! Dokonce se o to ani dlouhodobě nezajímá! Prostě… jen si řekla, že o tom napíše – a napsala.“

Po pár minutách mi došlo, že se nezlobím na ni. Zlobila jsem se na sebe.

Znáte ten pocit, když si někdo jiný před vašima očima plní vaše sny, zatímco vy jste se na ně vykašlali?

Jo, bolí to. Hodně.

Ale zároveň to může být obrovská škola. Ne pro toho druhého, ten problém nemá. Pro vás. Pochopíte totiž, že rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem často není v tom, kolik toho znáte, nedej Bože v tom, na co máte papír.

Ostatně, často platí, že čím víc toho víte, tím víc máte pocit, že vlastně nic nevíte. Krásně to ukazuje film Cesta do hlubin študákovy duše. Vzpomínáte si na toho středoškolského učitele, který je eso na přírodovědu, ale netroufá si jít ke státnicím, jakkoli by se svými znalostmi patřil na vysokou, ne na gympl? Nakonec ho k nim musejí lstí dostat jeho studenti. Zkoušku udělá samozřejmě na výbornou.

Vy možná nemáte studenty, kteří totéž udělají pro vás. Ale máte třeba holčinu s knížkou. Nebo kohokoli, kdo vám ukáže, že…

Záleží hlavně na tom, kolik máte odvahy vylézt z ulity. S tím, co máte k dispozici právě teď.

Vím, že to zní jako stokrát omílané klišé. Pro mě má však velmi konkrétní obsah. Vidím v něm onu holčinu, která si řekla, že tu knížku napíše – a napsala. Tečka.

A mně tím ukázala, že mám na výběr – buď závidět a vztekat se, nebo vylézt z ulity a psát taky. Vybrala jsem si druhou možnost.

Některé ulity jsou i fajn – aneb když jste frankofilové se vším všudy

I když nemám doktorát. A mimochodem, buďte za to rádi. K textům většiny lidí s doktorátem, kterém znám, byste potřebovali slovník cizích slov a i tak byste možná měli problém se jimi prokousat. Čímž netvrdím, že jsou takoví všichni… ale za ty roky na univerzitě jsem viděla, slyšela a četla svoje. Já tam naštěstí nebyla dost dlouho na to, abych zapomněla česky.

Takže… lezu z ulity. Celá natěšená na blog, jakkoli o některé z témat, o kterých tu bude řeč, se zajímám spíš kratší dobu. A právě proto o nich chci psát. Protože… je to trochu jako být čerstvě zamilovaná. Každá nová informace vám přijde jako objev století, z každé nové knížky jste hotoví, každé nové místo nebo obraz je pro vás nalezený poklad. A TOHLE je něco, o co se podělit prostě musím.

Jakkoli to možná nebude na červený diplom. Který jsem na vysoké sice dostala, ale jestli jsem z něj měla radost dvě minuty, bylo to hodně. Věřím, že tenhle blog naopak přinese radosti hodně, jak vám, tak mně. Protože není psaný na výkon a na známky, ale pro radost.

Tak tedy, vzhůru do Francie a do Itálie! Vzhůru na cesty a za historií! A kdybyste se někdy ocitli tam, co já, téměř ochromení strachem vylézt z ulity, vzpomeňte si na holčinu z knížkou.

Julie Křivánková
Julie pro přátele, Alena pro úřady - a pro čtenáře především... Historička na cestách, bláznivě zamilovaná do Francie a Itálie. Ukazuju všem zvídavým lidem, že dějiny nejsou telefonní seznam událostí a letopočtů, ale nevyčerpatelný zdroj inspirace, zábavy a poznání. Píšu o historii, která dokáže být fascinující – bez překrucování a zároveň s lehkostí. Více o mně si můžete přečíst tady>>
Komentáře
  1. Luz napsal:

    Ahoj, chtěla bych tě tu pozdravit, protože jsem natrefila na tvůj starší blog a ohromně mě to nadchlo, protože to je jako já ze starších dob! Já jsem bývala velký blázen do Francouzské revoluce a taky francouzštiny asi v letech 1999 – 2000 a taky jsem si půjčovala a kupovala všechny knihy, co šlo o tom sehnat, hledala na internetu, nějakou dobu si i dopisovala se slečnou, co taky měla tuhle posedlost a zvláště měla ráda Maxima a Saint Justa. A také jsem si jednou vyrobila tematický kostým na maškarní. Na ten blog jsem se dostala, protože jsem se snažila dopátrat jedné knihy, kterou jsem kdysi dávno měla půjčenou z knihovny, byla to starší ještě asi nějaká socialistická a byly tam medailonky různých osobnosti a jedna kapitolka byla o Robesperrovi, jeden z mála textů, co byl někde v knize napsaný příznivě, myslím, že ta kapitola se jmenovala Poslední neúplatný, ale nevím, co to bylo za knihu! Nesetkala jsi se s ní někdy?

    • Julie Křivánková napsal:

      Ahoj, díky moc za komentář, taky zdravím! Vždycky mi udělá radost, když se objeví někdo, koho tohle období zajímá.
      Co se týče knihy, mám podezření, že by se mohlo jednat o Dobrodružství Velké revoluce od Josefa Hotmara. Jistá si ale nejsem, tu knihu jsem měla naposled v ruce před asi deseti lety… Každopádně to ale bylo dobré shrnutí.

  2. Luz napsal:

    Díky za tip, vypadá to, že by to mohla být ona, asi se někdy po ní podívám v knihovně pro připomenutí a oživení. Nadšení tehdy u mě začalo, když jsem toto téma objevila v učebnici na 8-letém gymplu, po tu dobu asi 2 let to byla velká posedlost, ovšem po čase to postupně přešlo, přečetla jsem vše, co jsem dokázala sehnat a přišly pak zase jiné zájmy a jiná témata a také už se na to teď nedívám tak nekriticky, jako to umí člověk asi jen, když je hodně mladý, ale každopádně je to velice zajímavé téma.

    • Julie Křivánková napsal:

      Tak to máme hodně podobný příběh, taky jsem začínala na gymplu. Vydrželo mi to na vysokou, ale postupně se ukázalo, že spousta věcí je složitější, než to vypadalo na začátku…
      Ale zajímavé mi to přijde taky pořád.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.