Jak jsem se zamilovala do Florencie aneb Proč je někdy krásné nemít žádná očekávání

Většinu svého života jsem strávila jako cestovatel-plánovač. Takový ten typ, co má vše přesně zorganizované, kufr narvaný poznámkami ke každé památce, kterou chce vidět, přičemž už dopředu toho o mnohých nastudoval tolik, že by v nich mohl dělat průvodce, ještě než tam vůbec stihl vlézt. Svého času jsem si dělávala dokonce i přesné rozpisy toho, co chci který den vidět.

A pak jsem se jednou rozhodla vše radikálně změnit – a obrátilo mi to život vzhůru nohama. Přestala jsem organizovat – a prostě jsem se nechala okouzlit.

Čím? Florencií, která pro mě na začátku byla velká neznámá – a dnes je z ní mé Město s velkým M a nehynoucí zdroj inspirace. A jak se mi to vlastně stalo? O tom se dočtete v následujícím článku.

Myslím, že většina lidí jezdí do Florencie proto, že je zajímá renesanční umění. Můj důvod pro první návštěvu byl o dost méně vznešený – chtěla jsem se stavit NĚKDE na severu Itálie, než se vydám do hlavního cíle mé cesty, což byl Řím. Váhala jsem mezi Florencií a Benátkami – zkrátka proto, že mi ta dvě města připadala slavná a říkala jsem si, že bych je patrně vidět měla.

Tehdy jsem netušila jednu věc – a sice, že Řím, hlavní cíl mého putování, mě ve výsledku trochu zklame, zatímco Florencie, kam jsem jela, jen aby se neřeklo, mi vyrazí dech.

Neználek ve městě umění

Zatímco přinejmenším o antickém Římu jsem toho díky dvěma úžasným vyučujícím věděla docela dost, moje znalosti o Florencii se povážlivě blížily absolutní nule. Daly se shrnout asi takhle: „hmm… nějaká renesance… nebyl tam nějaký da Vinci?… a nějací Medicejší… a to byli šlechtici a parchanti, ne?“

Pokud se vyznáte v dějinách Florencie, nejspíš máte právě teď chuť tlouct hlavou o zeď (vlastní nebo autorčinou), zavřít tenhle článek a na můj blog se už nikdy nevrátit, protože autorka právě ukázala, že svého času nebyla ani tak Neználek, jako totální ignorantka. (Ale ten Neználek zní líp…) Plus si kladete otázku, jak jsem proboha mohla vystudovat historii na vysoké škole.

Odpověď je prostá – jakkoli mám za sebou magisterské studium světových dějin, o Florencii jsem se v jeho rámci nikdy nic neučila. Světové dějiny jsou zkrátka tak rozsáhlé, že prostě nejde probrat všechno. Některé informace vás tudíž dočista minou.

Já se specializovala na dějiny novověké Francie. Jméno Medici mi tím pádem na prvním místě připomnělo Kateřinu Medicejskou, francouzskou královnu nechvalně proslulou zapletením do masakru protestantů, který se stal známým pod názvem Bartolomějská noc. A jen pro pořádek – Medicejští 15. století, o kterých byla, je a asi i bude řeč na tomto blogu, nebyli šlechtici – a v drtivé většině případů ani ti parchanti.

Míru mého ignorantství dokládá i skutečnost, že jsem se bála, co jako budu v té Florencii celé čtyři dny dělat – a plánovala výlety do sousedních měst. Ty se výsledku samozřejmě nekonaly a já odjížděla s brekem, že jsem nestihla NIC, že naplánovat dovolenou jako putovní byla blbina – a že jsem tu měla zůstat celé dva týdny a pokud se brzy nevrátím, asi to nepřežiju.

Láska na první pohled

Když jsem poprvé vylezla z tramvaje před nádražím, napadlo mě jen tak cournout centrem, než se půjdu ubytovat. O chvíli později jsem stála na na Piazza del Duomo a valila oči na katedrálu. Hlavou mi proběhlo barbarské, leč výstižné zvolání: „Ty krááávo!“ V onen moment totálního ohromení jsem nedokázala jinak vyjádřit skutečnost, že koukám na nejkrásnější stavbu, jako jsem kdy v životě viděla.

Město se mi dostalo pod kůži rychlostí kulového blesku. Následující dny jsem ho procourávala, zcela nesystematicky, ale o to víc nadšeně. S sebou v batohu jsem měla dva z knihovny vypůjčené průvodce. Před každou památkou jsem si četla příslušné pasáže, abych získala alespoň tušení, na co že to vlastně koukám.

Po návratu do Česka jsem pak začala hltat knihu za knihou – Florencie mi vrátila lásku k poznávání. (Více se můžete dočíst v mém příběhu tady.) A na každé druhé stránce tloukla hlavou o stůl, protože mi došlo, na kolik úžasných věcí jsem koukala, aniž bych tušila, co to je – a kolik mi toho uteklo jen proto, že mi nikdo neřekl, že mám otočit hlavu kousek do strany. Asi tušíte, co mi z toho vyplynulo – musela jsem se vrátit.

Ohromení nejde naplánovat

Zpětně si říkám, že jedním z důvodů, proč mě tohle město tak nadchlo, bylo, že jsem od něj vlastně nic nečekala. Kdybych si dopředu říkala: „Ty jo, tohle bude světová špička… Prý perla renesance… Tak se předveď!“ nejspíš bych byla nadšená taky, ale ne tak dramaticky. Protože by tu nebyl tak výrazný rozdíl mezi očekáváním a realitou.

Myslím, že je fajn tenhle přístup zařadit do běžného života. Přistupovat k městům, situacím – i k lidem – s otevřenou myslí – a bez plánů.

„Nevím o tobě nic, neznám tě, netuším, co čekat – ale chci tě poznat. Chci vidět vše, co mi budeš ochotný ukázat.“

Výhodou je, že nemůžete být zklamaní – zato můžete být ohromení.

Můžete zažít něco, co se nedá naplánovat – třeba i lásku na první pohled.

Římské zklamání

A jak to dopadlo s Římem, ke kterému jsem od začátku přistupovala úplně jinak? Naplánovala jsem si, že mě nadchne… a ve výsledku v něm nostalgicky vzpomínala na Florencii. Aby bylo jasno, neříkám, že se mi Řím nelíbil, to ne. Jen jsem v přístupu k němu udělala několik chyb. Tou první patrně byla velká očekávání. Přijela jsem do něj s oním nešťastným „Tak se předveď!“ A to nikdy nemůže dopadnout dobře. Ať už jde o města – anebo o lidi.

A pak… ta hrozná věc jménem baroko. Jo, já vím, spousta lidí ho má rádo. Spoustě lidí přijde krásné a jeli by za ním kraj světa. A pak jsou zde tací (jako třeba já), které z těch načančaných interiérů, buclatých andělíčků a přeplácaných kostelů bolí hlava.

Tací, kdo si zrod baroka vysvětlují zhruba tak, že jednoho krásného dne v šestnáctém století usnul jakýsi Ital na sluníčku, dostal z toho úžeh, následkem čehož se mu zatmělo v hlavě a dočista ztratil dobrý vkus.

Taková florentská renesance dovede být zdobná a dovede na vás vykřičet jasnou zprávu: „Máme prachy a jsme nejlepší!!“ Ale dovede to udělat se vkusem. Baroko na vás své „Máme prachy a jsme nejlepší!!“ často řve tak, že si uvědomíte, že méně často znamená více.

Když se to s dekoracemi přežene. Římský kostel Panny Marie Vítězné.

Neříkám, že jsem na Řím zanevřela, ostatně kromě šíleného baroka je v něm ještě pořád spousta úžasné antiky, na kterou nedám dopustit.

Jsou ale města (a věci a lidé a vůbec), která k vám dovedou promluvit – a jiná, kterým se to tak úplně nepovede.

Samozřejmě, závisí na vašem osobním vkusu. Ale je to i otázka přístupu.

Co myslíte, vytvoříte se láskyplný vztah s člověkem, ke kterému přistoupíte se seznamem požadavků, zamáváte mu s ním před nosem a poručíte: „Tak se teda předveď!“ – anebo s tím, od kterého nebudete čekat nic, jen mu otevřete srdce – a dáte mu šanci ukázat vám to nejlepší ze sebe? Z městy to funguje úplně stejně.

Arrivederci, milí čtenáři – a až se příště vydáte na cesty, zkuste se oprostit od veškerých očekávání. Možná na vás někde ve světě čeká cosi, co vám doslova vyrazí dech – pokud to umožníte.

Julie Křivánková
Julie pro přátele, Alena pro úřady - a pro čtenáře především... Historička na cestách, bláznivě zamilovaná do Francie a Itálie. Ukazuju všem zvídavým lidem, že dějiny nejsou telefonní seznam událostí a letopočtů, ale nevyčerpatelný zdroj inspirace, zábavy a poznání. Píšu o historii, která dokáže být fascinující – bez překrucování a zároveň s lehkostí. Více o mně si můžete přečíst tady>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.