Jak vypadal Lorenzo Nádherný aneb Tematická vycházka Florencií

„Když už někdo vstoupil do dějin jako Nádherný, tak to asi byl pěknej chlap, ne?“ uvažuju při své první cestě do Florencie, o které zatím nevím skoro nic. Zklamaně zírám na portrét dotyčného v turistickém průvodci. Jo, na tenhle portrét:

A nějak mi to nesedí. Takový sladký  andílek? Umím si představit, že dotyčný psal milostné básně a běhal za ženskýma. Dobře. Ale nečetla jsem kdesi náhodou, že byl krom toho mistr diplomacie, kamarád a podporovatel značné části umělců, co v renesanční Itálii něco znamenali, včetně takového Michelangela nebo Botticelliho, znalec filozofie se slabostí pro Platóna… a krom toho ještě stíhal řídit banku (jakkoli to mu šlo o něco míň)? Nepůsobí na to až moc roztomile?

Samozřejmě, roztomilý člověk nemusí být nutně neschopný. Nicméně zrovna Lorenzo takhle ve skutečnosti vůbec nevypadal. Pokud vás zajímá, jak to s ním bylo doopravdy, zvu vás na malou procházku Florencií, s bonusem na konec v podobě malého zamyšlení nad krásou.

Kam obvykle zajdete nejdřív, pokud chcete někoho líp poznat? Co takhle k němu domů? Ale… moment, tam už vlastně jsme. Portrét, na který jsme se právě podívali, se nachází v

paláci Medici-Riccardi

konkrétně v kapli Tří králů, kterou v 50. letech 15. století vyzdobil Benozzo Gozzoli. Lorenzo má údajně představovat Kašpara, nejmladšího z králů. Což zní logicky a ostatně, na malbě je opravdu zachycena spousta skutečných osobností. Jenže celá věc má několik háčků. Za prvé, Lorenzovi bylo v době vzniku portrétu asi 11 – a pardon, takhle malé dítě opravdu nevypadá. A krom toho je poněkud divná představa, že by byl na čestném místě namalován malý kluk a jeho otec, hlava rodiny, by byl zachycený až za ním.

Než odsud zklamaní odejdete, podívejte se kousek vlevo. Vidíte toho zamračeného kluka v červené čepičce i šatech, co jede na hnědém koni? Podle mnohých právě takhle vypadal jedenáctiletý Lorenzo – a na rovinu, tomu bych i věřila.

Kousek od kaple pak máte šanci zahlédnout i bystu dospělého Lorenza, a to přímo v pokoji, který býval jeho ložnicí. Problém je, že pokud nemáte ostříží zrak, nebo skvělý teleobjektiv, uvidíte toho z ní dost málo – vejít dovnitř totiž není možné, nechají vás jen nakouknout ode dveří.

Pokud by vás k Medicejskému paláci zajímaly praktické informace, tady můžete překliknout na jejich web. My už ale půjdeme dál. Naší další zastávkou je

Palazzo Vecchio

kterému ovšem my republikáni říkáme raději jeho starším názvem Palazzo della Signoria. Ano, právě tady sídlívala vláda republikánské Florencie, než se z republiky stalo v 16. století vévodství a později velkovévodství. Velkovévoda Cosimo I. patřil mezi Lorenzovy potomky a nechal zde vyzdobit jednu místnost na jeho počest. Autorem maleb je Giorgio Vasari, známý spíš jako jeden z prvních historiků umění.

A tady už vidíte Lorenza s jeho kamarády filozofy. To, že podobné sedánky pořádal, je jisté. Věc má jen jediný háček – Vasari živého Lorenza zaručeně nikdy neviděl. Narodil se celých 19 let po jeho smrti. Takže i tohle zpodobnění berte s rezervou. (Mimochodem, ten mladík dole v medailonku není Lorenzo, ale jeho mladší bratr Giuliano, to jen aby nedošlo k omylu.)

Lorenzův portrét je nicméně v Palazzo della Signoria rozhodně na svém místě. Proč? Protože jakkoli Florencie byla v 15. století republikou, někdo v ní šikovně tahal za nitky… a republikánská vláda většinou rozhodla tak, aby se to právě jemu hodilo. Smíte hádat třikrát, kdo to byl… Můžeme se nad tím pohoršovat, může nám to vadit, ale neměli bychom zapomenout, že během onoho tahání za nitky zažila Florencie jedno z nejúžasnějších období kulturního rozkvětu, jaké kdy svět viděl.

Pokud vás zajímají detaily k Palazzo della Signoria, mrkněte na jejich web tady. A teď už honem poběžte za mnou, do třetice všeho dobrého vám ukážu, jak Lorenzo vypadal doopravdy. Vypravíme se do…

kostela Santa Trinità

Z vnějšku vás nejspíš nenadchne. Tedy pokud stejně jako já máte odpor k baroku. Pokud se ale nenecháte odradit, čeká vás uvnitř gotický interiér s renesanční výzdobou – a to už stojí za zastávku! Když jsem sem vlezla poprvé, absolutně jsem nechápala, proč se všichni ženou do pravé boční kaple a na co že to tam půl hodiny zírají. Když jsem to později zjistila, běžela jsem zírat pro jistotu snad čtyřikrát – a ze Santa Trinità se stal můj nejoblíbenější florentský kostel.

Dotyčný zázrak se jmenuje kaple Sassettiů a vyzdobil ji v 80. letech 15. století Domenico Ghirlandaio. To, že cyklus maleb zachycuje život svatého Františka, vás možná zas tolik neuchvátí, pokud tedy nejste blázni do církevního umění.

Historik ale ocení spíš něco jiného. A sice, Ghirlandaio na svých freskách mistrně zpodobnil Florencii své doby, tedy vrcholné renesance. Včetně tehdejších  významných osobností. Na předních místech tu máme pány filozofy… a vedle nich jejich štědrého podporovatele, který sám s potěšením filozofoval, když ho z řízení státu a banky rozbolela hlava. Jo, tušíte správně, myslím Lorenza – a tentokrát jde o portrét opravdu dobový.

Snímek není můj, nemám žádný v dostatečné kvalitě. Mám ho odsud.

Jen pro pořádek – Lorenzo je ten černovlasý uprostřed. Ten plešatý vedle něj se jmenuje Francesco Sassetti a je to jeho rodinná kaple. Francesco byl Lorenzův zaměstnanec, pracoval jako ředitel jeho banky… a upřímně, moc se v téhle funkci nevyznamenal. Ale o tom někdy jindy.

Mimochodem, víte, že téměř všichni doboví autoři se shodují v tom, že Lorenzo byl jeden z nejméně pohledných mužů, které jste mohli ve Florencii za renesance potkat? Jeho ošklivost se stala téměř legendární. Možná si říkáte, proč jsem vám tohle nevyklopila hned na začátku. Odpověď je prostá – chtěla jsem vám dát šanci udělat si vlastní názor.

Když nám totiž někdo dopředu o někom či o něčem sdělí, že je to opravdu hezké, nebo opravdu ošklivé, máme tendenci hned začít onu krásu nebo ošklivost hledat – a už se neodkážeme dívat vlastníma očima.  A to je myslím docela škoda.

Když jsem si poprvé hledala Lorenzovy portréty, ještě jsem sama výše uvedenou informaci neznala. Nevěděla jsem, že by se mi ten člověk neměl líbit. A moje spontánní reakce byla: „Hm, zajímavej chlap… Kdybych nebyla zadaná… a kdyby nebyl půl tisíciletí po smrti… šla bych s ním na rande!“

Z toho lze udělat dva různé závěry. První zní: autorka je cvok. (Ten se mi nelíbí.) Druhý pro změnu: krása a ošklivost je relativní. Každému se líbí něco jiného. Ať žije estetický subjektivismus! (Chcete-li to nazvat vědecky.) Nebo: každý má své vlastní oči a je to tak dobře. A to už se mi líbí mnohem víc.

Arrivederci, mí drazí občané, uvidíme se zase někdy ve Florencii. A do té doby – dívejte se na svět svýma vlastníma očima! Je to mnohem zábavnější;-)

Julie Křivánková
Julie pro přátele, Alena pro úřady - a pro čtenáře především... Historička na cestách, bláznivě zamilovaná do Francie a Itálie. Ukazuju všem zvídavým lidem, že dějiny nejsou telefonní seznam událostí a letopočtů, ale nevyčerpatelný zdroj inspirace, zábavy a poznání. Píšu o historii, která dokáže být fascinující – bez překrucování a zároveň s lehkostí. Více o mně si můžete přečíst tady>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.