Julie Křivánková

Julie pro přátele, Alena pro úřady - a pro čtenáře především... Historička na cestách, bláznivě zamilovaná do Francie a Itálie. Ukazuju všem zvídavým lidem, že dějiny nejsou telefonní seznam událostí a letopočtů, ale nevyčerpatelný zdroj inspirace, zábavy a poznání. Píšu o historii, která dokáže být fascinující – bez překrucování a zároveň s lehkostí. 

A vůbec nejradši... vyprávím příběhy.

Jako cestovatelka a zároveň průvodkyně po Praze vím také, že právě příběhy jsou tím, co nám zůstane v hlavě. Mou vášní je putování po zajímavých místech a objevování minulosti přímo v terénu. Poslouchám, co se mi všechny ty staré kameny snaží říct, a posílám jejich vyprávění dál. Třeba právě Vám, pokud se rozhodnete číst mé články a ebooky.

Vím totiž, že cestování po památkách může být něčím mnohem víc než odškrtáváním si položek na seznamu. Může to být cesta objevitele. A co že se na ní dá najít? Poznání minulosti – i sebe samého.

A jak má láska k historii začala?

Snad hned, jak jsem se naučila číst. Opravdu vášnivé zamilování ale přišlo před třinácti lety, kdy jsem se nadchla pro Napoleona a později pro Velkou francouzskou revoluci.

Já jako Potrhlá jakobínka, jak mě tenkrát nazval spolužák. Vzala jsem to jako kompliment.

Za ty roky mi zájem o dějiny dal mnohé. Energii pro zvládnutí francouzštiny na úrovni C1, spoustu přátel doma i v zahraničí, nespočet námětů pro příběhy – a v neposlední řadě i mého životního partnera, kterého jsem poznala... kde jinde než na večírku spolku studentů historie.

Co s tím má co dělat cestování?

Velmi mnoho. Od chvíle, co jsem dosáhla plnoletosti, trávím své volno cestami po stopách významných osobností a událostí. Díky tomu pro mě slovní spojení “nudná dovolená” ztratilo význam.

Zní to šíleně? Pro někoho z vás možná ano...

Možná si říkáte, proč by vás sakra mělo zajímat, kdo a jak postavil tamtu katedrálu – a co byl zač ten chlápek na fresce v kostele. Možná jste měli mizerného učitele dějepisu, nebo vás otrávili průvodci drmolící svoje texty nazpaměť a bez zájmu. Nebo si prostě jen říkáte, že to, co bylo před sto lety, pro vás nemá žádný význam.

Chápu vás. Není to tak dávno, co jsem se ptala podobně. 

Prožila jsem si svou osobní “historickou” krizi. To temné období spadá do závěru mého magisterského studia. Najednou jsem měla pocit, že nic z toho, čemu jsem se léta věnovala, nemá smysl. Na univerzitu jsem nastupovala s jasným záměrem dělat akademickou kariéru. Jenže...

...jenže v jisté chvíli jsem si uvědomila, že to není pro mě. Že vlastní výzkum je sice vzrušující, ale že nechci strávit svůj život žebráním o granty a psaním článků, které si přečte hrstka kolegů, ale které se nikdy nedostanou k těm, pro které jsem chtěla psát ze všeho nejvíc.

K lidem, kteří sice nemají diplom, ale zato jsou plní nadšení a touhy po poznání. Lidem, kteří nepotřebují pro ně nesrozumitelné odborné texty, ale... příběhy.

Jenže jsem netušila, jak se k nim dostat. Byla jsem vyčerpaná a frustrovaná. Vysokou školu jsem dokončila se skřípěním zubů, vrhla se do své práce lektorky francouzštiny, učila na základní škole a k historii se vracela jen při příležitostném provádění turistů po Praze.

Jakkoli v době promoce jsem měla historie plné zuby, s Jendou jsem si prostě připít musela.

Ale pak...

 

...pak přišla Florencie.

Na rovinu se přiznám, že jsem tam nejela objevovat dějiny. Měla jsem v ruce jen pár obyčejných, informacemi nepříliš nabytých průvodců z knihovny a mlhavou představu o tom, že tam “byla nějaká renesance”.

A pak jsem stála na náměstí před Dómem a zírala. To město mi vyrazilo dech. Bylo krásnější než cokoli, co jsem kdy předtím viděla. Rychle jsem pochopila, že každá jeho ulice, každý kámen mi má co říct. Našpicovala jsem uši a poslouchala. O minulosti. O umění. A... o životě.

Florentský Dóm aneb co mě to vlastně tak ohromilo.

Vrátila jsem se plná poznání. Nejen dějin, ale i sebe samotné.

Spousta mých názorů a přesvědčení se najednou ukázala v úplně novém světle. To, co jsem si kdy myslela o kráse, o penězích, o práci a zábavě, o tvoření... Pod florentským sluncem bylo najednou vše jiné. Jaksi... smysluplnější.

Vrátila jsem se plná inspirace. Nadšení do historie bylo zpět. A s ním chuť do života. Následovalo toho spousta – návrat k samostudiu dějin, učení se italštiny, odchod z jedné z mých prací, která mě ubíjela...

...a v neposlední řadě otázka, jak s tím, co jsem se naučila a učím, naložit. Jak to předat dál?

Výsledkem jsou tyto stránky. Stránky trochu praštěné a velmi nadšené Historičky na cestách. Pro vás všechny, koho zajímají francouzské a italské dějiny a rádi byste se o nich zábavnou formou dozvěděli víc. Pro vás všechny, kdo jste ochotni připustit si myšlenku, že historie není jen školní dějepis a že poznávací zájezd vám může dát mnohem víc než spoustu faktů, které zapomenete, a v rychlosti nacvakaných fotek, na které se nikdy nepodíváte.

Mé blogové články vás provedou revoluční Paříží, kacířským Languedokem, nebo třeba republikánskou Florencií. Zároveň pro vás chystám ebooky, které si budete most stáhnout jako  kamarády na cestu, kteří vám tato místa ukáží docela jinak, než jste dosud byli zvyklí. Se skutečnými příběhy – a s humorem.

A kdyby někoho náhodou zajímalo, na co že to mám vlastně papír...

leden 2018 - magisterský titul z oboru Historie - obecné a komparativní dějiny a Francouzská filologie, vystudovala jsem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

červenec 2018 - státní zkouška Průvodce Prahou, kurz jsem absolvovala ve škole Tyrkys

únor 2013 - zkouška DALF C1 z francouzštiny