Reportáž ze Dne Bastily

Pokud se z vás jednou stane fanoušek Velké francouzské revoluce, dřív nebo později vás napadne, že prostě musíte zažít Výročí V (tedy 14. červenec, den pádu Bastily) přímo na Místě M – tedy v Paříži. Mně se tento sen splnil v roce 2012 a nutno dodat, že to stálo za to! Pokud vás zajímají  podrobnosti, mám zde pro vás svou dobovou reportáž, původně publikovanou ještě na starém blogu. Zdar a bratrství, drazí občané, jde se na Bastilu!

Úkol dne: dostat se na místo

Což není samotné Náměstí Bastily, ale třída Champs-Elysée, kde se koná proslulá vojenská přehlídka. Vystoupit z metra chci na Place de la Concorde, abych byla co nejblíž hlavní tribuně. Jenže ouha – když se spolu s davem Frantíků vyhrneme z vagónu, jsme rázem zahnáni zpět pány četníky. Výstup z této stanice je totiž z bezpečnostních důvodů uzavřen. Popojíždím tedy na Champs-Elysée. Nával lidí je přímo nepředstavitelný.

Podél avenue je pruh vymezený z obou stran zátarasy, které mají jednak zabránit lidem nechat se přejet defilujícími tanky – a taky pronést bombu blíž, než by bylo zdrávo. Přesně tam se tedy musím vměstnat. U vstupu každého důkladně prověří policie – a mně zabaví obě láhve s pitím. V duchu nadávám jak špaček, stát celé dopoledne bez kapky vody nebude žádný med. Naštěstí je zamračeno.

A už jsem v prostoru pro diváky. Podaří se mi urvat kousek místa ve třetí řadě – a to jen díky tomu, že před námi je autobusová zastávka – naštěstí ovšem průhledná. Do háje! Ti lidé tady snad spali!

A pak už jen čekáme, čekáme a čekáme. Sem tam se nám postará o zábavu vojenská kapela – a po nějakém čase i přijíždějící honorace včetně prezidenta Françoise Hollanda. Stojí v otevřeném džípu a mává nám. Nadšeně máváme taky. (Tehdy jsem ještě netušila, co se z něj vyklube, budiž mi to omluvou.)

Celá ta legrace následně začne na náměstí Étoile – z čehož samozřejmě my nevidíme vůbec nic. Ovšem brzy se dostane i na nás. Konečně odněkud z dálky zazní Marseillaisa. A pak pěchota. Přechází mi zrak nad nejrůznějšími uniformami.

Užívám si i defilé jezdectva – a letadla prolétající nad boulevardem. Vykreslí pověstnou trikoloru, ovšem nepodaří se mi ji zachytit, jak bych si představovala. Nakonec přicházejí na řadu tanky. Ty už mě ovšem příliš nenadchnou. Projíždějí bez hudby – a „vůně“ výfukových plynů taky nepatří mezi nejpříjemnější.

Celá ta velkolepá podívaná se zakončí v poledne. Není pro mě tak docela nová, defilé minulý rok jsem viděla v televizi u kamarádky – která se ho před pár lety účastnila přímo na místě, takže má srovnání. Řekla mi, že obojí má svá plus a mínus. Být na místě je neopakovatelný zážitek – ovšem při sledování přímého přenosu toho člověk mnohem víc uvidí. Měla pravdu. Ale jsem určitě ráda, že jsem mohla být v den D přímo na Champs-Elysée.

Teď už zbývá jen se odsud nějak dostat. Davy se zvolna dávají do pohybu. Ještě předtím mě zastaví pár Frantíků. Společně se fotografujeme. Slíbí mi snímky poslat. (Bohužel zůstalo jen u slibu.)

Probojuju se do metra. Bolí mě nohy a mám hlad. Potřebuju se nutně trochu vzpamatovat a tak se vydávám nabrat dech do své oblíbené židovské čtvrti. Ve chvíli, kdy se chystám vzít útokem pekárnu, zjišťuji, že je zavřená. Co se děje? Je sice 14. července, ale stejně…

Pak mi to doklapne. Mám chuť si nafackovat. No jo, vždyť ona je vlastně dnes sobota! Nicméně se už cítím podstatně líp, chodit místo stát je náramně příjemná změna – a tak se toulám ulicemi směrem k Place de la République – místo s tak báječně symbolickým názvem by na 14. července nemělo zůstat nenavštíveno!

Když se z turisty stane turistická atrakce

Frantíci jsou celí pryč z mých trikolor. Ostatně, za celý den nepotkám nikoho podobně vyparáděného. Každou chvíli mi někdo přeje „šťastný 14. červenec“. Občas prohodím něco jako: „Nemyslíte, že by to už zase chtělo dobýt Bastilu a udělat Revoluci?“ Můj nápad se bohužel nesetká s velkým pochopením.

Nicméně se ze mě stane doslova turistická atrakce. Dospěje to tak daleko, že si mě fotografují – nikoli japonští turisté, ale Pařížané. Zdá se, že podobného nadšence už nějaký ten pátek neviděli. Škoda…

Hodný, ale dotěrný… pes? Ne, Francouz!

Na Republice si koupím jeden Croque-Monsieur (cosi na způsob šunkové topinky, ale mnohem lepší) a kousek jakéhosi bretonského koláče a odeberu se na lavičku. Jediné volné místo je vedle jisté osoby mužského pohlaví. Nějak tuším, jak tohle skončí – ale nechce se mi už chodit jinam, mám hlad jako vlk a tak ho požádám, zda si mohu přisednout.

Záhy se ukáže, že pán – asi tak pětatřicátník, celkem slušně vypadající, ale žádný zázrak to není – pracuje jako zvukař a mezi jeho koníčky patří krátkodobé avantýry se zahraničními turistkami. A má zkušenosti prý i se slečnami z východu, nedávno jeho byt navštívila jakási Ruska. Mluví se s ním příjemně, nakonec si půjčí můj sešit a obdaří mě svou kompletní adresou včetně PSČ, telefonu a bůhvíčeho ještě. Jsem prý dnes srdečně zvaná. Stejně srdečně se s ním rozloučím a po snědení oběda se odeberu pryč. Jsem možná blázen, ale takový, abych šla do bytu k cizímu Frantíkovi.

Ať žije opera!

Odpoledne. Poté, co jsem si trochu odpočinula v hotelu, stojím před Operou. Měl by se zde vyskytovat armádní orchestr. A já bych tolik chtěla tancovat!

Opéra Garnier, foceno pro změnu v zimě

Jenže – nespletla jsem se? Už je čas – a nikde ani nota. Zato před vstupem do Opery Garnier se tvoří sáhodlouhá fronta. Zeptám se, co se děje. Z odpovědi mi doslova a do písmene spadne čelist.

Coby dárek ke Dni Bastily dnes dávají balet ZDARMA!

(Mimochodem, pokud vás zajímá, co dalšího je v Paříži k dostání zadarmo, nebo skoro zadarmo, určitě si stáhněte můj ebook 3+1 způsob, jak ušetřit v Paříži. Ten je samozřejmě zadarmo taky:-)

Nelením a okamžitě se zařadím do fronty. Takovou příležitost si nemůžu nechat ujít

Čekám sice asi půldruhé hodiny, nicméně výsledek stojí za to. Jedná se o balet La fille mal gardée (Špatně hlídaná dívka), původně z 18. století. Autorem příběhu je Jean Dauberval, hudbu složil Louis-Joseph-Ferdinand Herold. Nicméně choreografie je podstatně novější, z roku 1960 od Fredericka Ashtona.

Mám štěstí. Ujme se mě postarší Francouz, velký milovník kultury, který je v Opeře jako doma, takže mě důkladně provede.

Ještě než představení začne, mám příležitost si s pánem popovídat. Nejdřív mě považuje za Belgičanku, když se přiznám, že jsem z Čech, přizná se pro změnu on, že je původem Polák. Příjemně mě překvapí, ví, že Československo už se dávno rozpadlo (na Francouze informovanost vskutku neobvyklá!) – a zná Rusalku!

Představení je skutečně báječné. Hudba z těch, co člověku zvednou náladu. Choreografie není vyloženě extravagantní a nesnaží se šokovat, ale má v sobě vtip a kus nadsázky.

Celkově vzato se večer náramně vydaří. Ovšem po představení je mi jasné, že už se nestihnu vrátit do hotelu pro foťák (který jsem tam musela nechat nabíjet). Škoda. Chystám se totiž na ohňostroj.

„K čemu fotky? Odnes si raději prožitky!“ řekne mi můj nový francouzský známý. A já si uvědomím, že má naprostou pravdu.

Jednu fotku přeci jen mám. Sebe v opeře, foceno mým tehdejším pravěkým mobilem.

Vydám se směrem k Eiffelovce, abych měla co nejlepší výhled. Ještě před pár hodinami jsem si myslela, že metro už zkrátka nemůže být narvanější než ráno. Šeredně jsem se spletla. Na Étoile uváznu dobrých dvacet minut v úzkém starém tunelu. Musíme čekat, než nás zřízenci pustí na nástupiště. Jinak by hrozilo, že se dav natlačí rovnou do kolejiště. Nicméně tohle není nic pro lidi se sklony ke klaustrofobii. Jedna dáma dokonce málem omdlí. Naštěstí ji její pohotový manžel dokáže dostat ven.

A už jsem u Eiffelovky. Pokusím se dostat na břehy Seiny, odkud by byl nejlepší výhled. Ale takhle pozdě už je to nemožné. Nakonec ale i tak uvidím víc než dost. Celá akce začne krátce před jedenáctou. A zhruba po půl hodině je po všem. Zbývá jediné – dostat se do hotelu.

Což ovšem nebude tak jednoduché. Mysleli jste si, že přes den bývá Paříž přecpaná lidmi? Tak to jste se po ní patrně nikdy neprocházeli o půlnoci 14. července! Širokánskými bulváry se valí dav tak obrovský, že zcela zastaví provoz. Řidiči mohou nadávat jak chtějí, jaksi spontánně zde vznikla improvizovaná pěší zóna.

Po předchozích zkušenostech nechci riskovat přestup v metru a tak se pěšky odeberu na stanici linky 8, která mě doveze až k hotelu.  U Invalidovny se na trávníku rozvalují první společensky unavení občané. Necítím se moc příjemně a už se těším do podzemky. Konečně najdu stanici – abych vzápětí zjistila, že je zavřená! Za vydatného klení se odeberu k jiné. I zde situace nevypadá zprvu příliš slibně. Brzy se ale ukáže, že zřízenci jen dbají na to, aby do metra nenalezlo najednou víc lidí, než je schopné pojmout.

Pak už se nacpu do vagónu. Až do teď jsem si myslela, že nemůže existovat nic horšího než nastupovat na Můstku ve špičce. Jaká to naivita! Konečně získám dojem, že tuším, jak asi vypadá pověstné metro v Tokiu. Nicméně Paříž dosud postrádá své nacpávače. Teď by se zatraceně hodili.

Nakonec se mi podaří dostat se do hotelu. Ještě si sbalit věci, ráno v půl desáté mi odjíždí vlak směr Toulouse. Do postele se dostanu v půl třetí ráno. A usínám s myšlenkou, že to stálo za to – a že doufám, že ráno nezaspím. Samozřejmě zaspím – ale s jazykem na vestě vlak doběhnu. Nu což, další dobrodružný zážitek.

Julie Křivánková
Julie pro přátele, Alena pro úřady - a pro čtenáře především... Historička na cestách, bláznivě zamilovaná do Francie a Itálie. Ukazuju všem zvídavým lidem, že dějiny nejsou telefonní seznam událostí a letopočtů, ale nevyčerpatelný zdroj inspirace, zábavy a poznání. Píšu o historii, která dokáže být fascinující – bez překrucování a zároveň s lehkostí. Více o mně si můžete přečíst tady>>
Komentáře
  1. Pepe napsal:

    Vynikající. Jste rozená vyprávěčka. Četl jsem jedním dechem od začátku do konce. Gratuluji k skvělým zážitkům. Já se snažím davům vyhýbat, jezdím do Paříže zásadně ve všední den a mimo letní prázdniny. V Conciergerie se mi povedlo být úplně první návštěvník, za mnou už dav, přišly dvě výpravy, tedy jsem rychle nejprve prošel a fotil bez turistů.

    • Julie napsal:

      Děkuju moc za pochvalu! Sama taky davy úplně nemusím, ale zvykla jsem si, na většině míst, která chci navštívit, se jim moc vyhnout nedá… Respektive možná by se dalo, kdybych si přivstala tak jako Vy, jenže mě to vstávání děsí ještě víc než davy:-D Ale Conciergerie o samotě musela být zážitek…

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.