Robespierre a ženy: milostný život revolucionáře se špatnou pověstí

Když 28. července 1794 padla na pařížském Náměstí revoluce hlava přední osobnosti jakobínského klubu a vůbec revoluční levice Maximiliena Robespierra, vědělo se toho o jeho osobním životě jen velmi málo. Naneštěstí pro něj, nutno dodat – čím méně věrohodných informací, tím větší prostor pro spekulace – zvlášť když máte spoustu nepřátel pevně rozhodnutých nenechat na vás nit suchou ani po smrti.

Jelikož nepřátelé se snažili víc než dost, koluje nám dodnes o Robespierrově soukromí spousta historek, při jejichž čtení by se červenal snad i průměrný reportér Blesku. Ty střídavě označují Robespierra za děvkaře, asexuála, potlačeného homosexuála, starého panice, sadistu… Chybí snad jen verze Robespierre-zoofil, ale kdo ví, třeba jsem ji jen přehlédla.

Kde se ale pod všemi těmi výmysly skrývá pravda? Je možné se jí vůbec ještě dobrat? Pokud vás zajímá odpověď, pojďte se se mnou ponořit do několika příběhů o Robespierrově milostném životě – a kdo ví, třeba se té pravdě společně alespoň přiblížíme…

Příběh první: Maximilien a Éléonore: ctnostná láska a revoluce

Vypráví: Elisabeth, Eleonořina sestra

Jmenuji se Elisabeth Lebasová, rozená Duplayová a jsem vdovou po poslanci Národního Konventu Philippu Lebasovi. Nejdřív bych vám ráda řekla, že jsem vždycky byla jakobínka a jakobínkou zůstanu! „Krev, která teče v mých žilách i nyní, v sedmdesáti letech, je krev republikánská.“

Maximilien bydlel v domě mého otce celé tři roky, od roku 1791 až do své smrti. Pro mě byl něco jako starší bratr. Měla jsem ho moc ráda. A co se týče mé sestry Éléonore, bylo domluveno, že ti dva se vezmou, až Revoluce skončí. Bohužel se toho nikdy nedočkali.

Autoportrét Éléonore Duplayové, obrázek mám odsud.

Ale víte, milovali se, opravdu se milovali. Ona na něj nikdy nezapomněla. Nevdala se, i když by byla bývala mohla. Až do smrti chodila  v černých šatech, s medailonem s Maximilienovým portrétem od Colleta na krku. Říkali jí Robespierrova vdova.

A jestli spolu spali? Vy si snad děláte legraci! Umíte si představit, že by tak ctnostný muž připravil o panenství dívku v domě jejích vlastních rodičů – před svatbou? Ne, samozřejmě že ne.

Kde jsem k příběhu přišla: v Elisabethiných pamětech. Doplnila jsem je ale o informace od dalších autorů.

Věrohodnost příběhu: osobně ho považuju za nejpravděpodobnější verzi. Ale samozřejmě nelze vyloučit, že si Elisabeth historku se zásnubami vymyslela, aby zvýšila prestiž vlastní rodiny. Jen… nějak mi to k ní nesedí.

Takhle vypadala pro změnu Elisabeth. Zdroj obrázku je zde.

Příběh druhý: Na ženské on neměl čas!

Vypráví: Charlotte Robespierrová, Maximilienova sestra

Můj bratr a děvčata? Ale prosím vás! Jistě, před revolucí byl u nás doma v Arrasu zasnoubený s jednou slečnou, ale jak se stal poslancem, podobné věci ho přestaly zajímat. Celé dny i noci trávil neúnavnou prací pro republiku. Kdy by podle vás měl svádět nějaké ženy? Neměl na to čas, ani myšlenky!

A ta Duplayová? Ne, jsou to jen fámy. Ona by o něj stála, tomu ráda věřím, ale on? On neměl na ženění ani pomyšlení. Ani na milostné pletky. A vůbec, celá ta rodina se jen snažila otočit si ho kolem prstu. Měl raději bydlet u mě, jsem přeci jeho sestra!

Kde jsem k příběhu přišla: v Charlottiných pamětech.

Věrohodnost příběhu: No, Charlotte samozřejmě Maxe dobře znala, o to žádná… Jenže zároveň nemohla ani cítit celou Duplayovic rodinu, žárlila na ně a nedokázala se smířit se skutečností, že se Maximilien rozhodl využívat jejich pohostinnosti, místo aby bydlel s ní. Takže já bych věřila spíš Elisabeth.

Takhle vypadala pro změnu Charlotte. Zdroj obrázku zde.

Příběh třetí: Byl to donchuán jak nějaký šlechtic!

Vypráví: Galart de Montjoie,

autor propagandistické brožurky, která vyšla krátce po Thermidoru a nenechává na Maxovi nit suchou.

Robespierre a ženy? Přirozeně že s nimi spal – a že jich bylo, to byste koukali!  A proč se neoženil? No proč asi! Protože byl děvkař a manželství na něj bylo moc počestná záležitost. „Končil své dny orgiemi“ a „uchyloval se k prostitutkám.“ Jako každý správný tyran byl nemravný až na půdu.

Ale že by se někdy zamiloval? Tak to ani omylem. On s těmi ženskými jen spal, nějakých citů ani nebyl schopný. A jako svůdník tedy za moc nestál. Ženy si získával „strachem či penězi,“ jinak to ani neuměl, ubožák.

Kde jsem k příběhu přišla: v thermidoriánském pamfletu L’histoire de la conjuration de Maximilien Robespierre, vytištěném v Lausanne roku 1795.

Věrohodnost příběhu: Prakticky nulová. Ta knížka není životopis, ale propagandistická brožurka. Psát podle ní historii Robespierrova milostného života by byl asi stejně dobrý nápad, jako psát dějiny Židů podle Protokolů sionských mudrců.

Robespierre jako mladý poslanec. Obraz mám odtud.

Příběh čtvrtý: Robespierre, starý panic

Vypráví: abbé Proyart, royalista

Robespierre a ženy? Ne, ani omylem. „Jeho povaha a způsob života, který vedl, ho vzdalovaly jakémukoli obcování se ženami (…). Ale jakkoli stavěl na odiv svou zdrženlivost, byl cudný pouze z rozumu.“ Bál se totiž, že kdyby spal se ženami,  mohla by u něj propuknout plicní choroba, ke které měl dědičné předpoklady.

Kde jsem k příběhu přišla: v pamfletu abbého Proyarta La vie et les crimes de Robespierre, surnommé le Tyran, depuis sa naissance jusqu’à sa mort, který vyšel v Augsburgu roku 1795.

Věrohodnost příběhu: opět nulová, uvádím ho spíš pro pobavení.

Osobně považuju za zdaleka nejdůvěryhodnější Elisabethinu verzi. Číslo tři a čtyři jsem pro vás sepsala jednak proto, abyste se měli čemu smát – a hlavně abyste je náhodou nevzali vážně, kdybyste na ně někde narazili.

Doufám, že díky článku jste získali alespoň trochu lepší představu o Robespierrovi jako o člověku. Zdar a bratrství, občané, et au revoir!

Julie Křivánková
Julie pro přátele, Alena pro úřady - a pro čtenáře především... Historička na cestách, bláznivě zamilovaná do Francie a Itálie. Ukazuju všem zvídavým lidem, že dějiny nejsou telefonní seznam událostí a letopočtů, ale nevyčerpatelný zdroj inspirace, zábavy a poznání. Píšu o historii, která dokáže být fascinující – bez překrucování a zároveň s lehkostí. Více o mně si můžete přečíst tady>>
Komentáře
  1. Ivona Fišerová napsal:

    Super článek 🙂 Ještě bych tam doplnila tu gay verzi, jak se povídalo, že má něco s mým favoritem Saint-Justem 🙂 Což byl samozřejmě taky nesmysl. Já osobně bych věřila té první verzi, ovšem s výhradami. Tomu, že by se vzali po skončení revoluce věřím, nicméně ta láska k Robespierrovi byla od ní větší než láska jeho k ní. Aspoň mi to tak přijde. On to nejspíš bral jako milou povinnost vzít si ženu, která by mu rozuměla a podporovala ho. A ano, určitě s ní lidsky souzněl, ale určitě to nebyla taková vášnivá láska, spíš klidná náklonnost. A z její strany spíš taková náboženská úcta k muži – velikánovi, kterého ona nadevše zbožňovala a obdivovala. To její chování po jeho smrti tomu nasvědčuje. Uctívala ho zkrátka až do smrti…..

    • Julie Křivánková napsal:

      Díky moc za komentář! Jinak toho Saint-Justa jsem vynechala hlavně proto, že nevím přesně, jak ten drb vznikl, v pramenech z doby těsně po Thermidoru se dohledat nedá, ale dnes je poměrně rozšířený. Ale zapátrám po tom, osobně by mě taky zajímalo, kdo to vlastně vymyslel…
      Jinak co se týče Eleonory, souhlasím, Max alespoň podle toho, co o něm vím, nebyl vyloženě vášnivej typ… A že ona ho obdivovala, o tom nelze pochybovat, ostatně, nebyla zdaleka sama.
      Jediný problém je, že o nich dvou toho vlastně víme hrozně málo, přímo od nich se nám žádné zprávy nedochovaly – a co říkalo okolí, to je vždycky potřeba filtrovat…

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.